Michale, než se dostaneme k tomu, jak jsi se dostal do Futured, řekni mi, jak jsi se dostal do Austrálie?

Kolik máš na mě času? (Michal se směje, Lada se vyděsila — pozn. redakce) Chodil jsem na elektroprůmyslovku, kde jsme měřili tranzistory, pájeli… Už tehdy mě programování bavilo, ale podoba kódu vždycky o trochu víc. Pak jsem se dostal na VUT, kde mi z různých důvodů nebylo úplně dobře. Jednou jsem onemocněl, do školy se už nevrátil a začal se rozhlížet, jaké jsou možnosti v cizině. Narazil jsem na Curtin University, vůbec první australskou technologickou univerzitu, kde se už tehdy věnovali oborům, o kterým se nám v Česku jen zdálo.

To už jsi věděl, že chceš studovat design?

Spíš tak nějak podvědomě. Rodiče úplně nadšení nebyli, představa, že budu designér, pro ně byla asi stejně abstraktní, jako kdybych jim řekl, že se budu živit zpěvem.

Procházela jsem si stránky Curtin University, vypadá to skvěle. Co ti studium dalo?

Asi bych to rozdělil na dvě roviny — na tu, jak mě život v Austrálii posunul jako člověka, a tu, ve které jsem rostl coby designér. I když se to samozřejmě prolíná.

Australané jsou neuvěřitelně otevření a přátelští. Přistěhovalců je tam většina, takže je velmi snadné dát se s kýmkoliv do řeči. Z uzavřeného introverta Michala se během pár měsíců stal člověk, který interakce vyloženě vyhledával. Prostě jsem rozkvetl a začal si užívat života.

Na škole jsem pak poznal skvělé učitele. Byli profesionální, přitom přátelští a velmi namotivovaní předat nám ty nejkvalitnější informace a dovednosti. Dodnes o nich přemýšlím víc jako o mentorech než o učitelích.

Na koho rád vzpomínáš?

Na lidi. I díky kampusu, který tě k ostatním studentům přiblíží, jsem získal přátele z celého světa. Vlastně jsem poznal víc Evropanů v Austrálii než tady v Evropě. A pak na učitele Andyho Goodliche, který mě vlastně naučil všechno, co umím — udělal ze mě designéra.

Vypíchl bys jednu konkrétní věc, která tě jako designéra posunula?

Různé modely jsme se učili aplikovat na úplně jiné projekty, než pro které vznikly. To mi ohromně otevřelo obzory, začal jsem o věcech přemýšlet jinak, nápadů přicházelo víc. Dodnes z toho v práci těžím a snažím se to předávat i klukům v týmu.

V Austrálii jsi strávil skoro 5 let a mám pocit, že jsi je vyždímal naplno. Pracoval jsi hned pro několik firem…

Chtěl jsem se maximálně soustředit na školu, ale po nějakém čase jsem cítil, že mám kapacitu pracovat. Chtěl jsem, aby tahle mimoškolní aktivita stála za to, ale že to nakonec bude Apple…

Jak se to stane?

Spíš náhoda. O tu pozici jsem zažádal a upřímně jsem nečekal, že se kdokoliv ozve. Jenže oni mě pozvali na pohovor. Byly nás tam desítky a dostávali jsme různé otázky. Myslím ale, že víc než odpovědi je zajímaly naše reakce a chování. Nakonec jsem v perthském Apple Store pracoval devět měsíců na pozici Red Zone Specialist, což je vlastně první kontakt se zákazníkem poté, co vejde do obchodu.

„Všechno, co o uživateli víš, je důležité.“

Předčila tahle zkušenost tvoje očekávání? Nebo ti sundala růžové brýle?

Žiju z toho dodnes. V rámci úvodního tréninku jsme se na dva týdny zaměřili na komunikaci s lidmi, a to od úplných maličkostí, třeba, že když někomu ukazuješ směr cesty, nepoužiješ jen prst, ale naviguješ celou rukou. Vlastně to byla taková psychologie marketingu — učili jsme se mluvit o produktech tak, že jsme se zaměřili čistě na přidanou hodnotu pro zákazníka. To se mi určitě propsalo do práce. Mnohem víc přemýšlím, pro koho zrovna pracuju, tedy co ON potřebuje a jak mu v tom JÁ můžu pomoct. Jsou to klasické persony, ale dopracované k dokonalosti. Protože všechno, co o uživateli víš, je důležité.

Zkušenosti jsi ale sbíral i v korporacích a start-upech.

V Perthu je hodně studentů, další pracovní příležitosti tam spíš nebyly, tak jsem zkusil Sydney a potom Melbourne. Vyzkoušel jsem si práci ve start-upech i velkých korporacích, třeba pro bankovní instituci Suncorp, energetickou společnosti BP nebo pro dopravní síť Transport 4 Victoria. Naučil jsem se dělat výzkumy, bavit se o designu s lidmi, pro které vznikal. Na to se ostatně v Austrálii klade velký důraz. Na UX si zakládají úplně všichni, protože zákazník a jeho zkušenost, je v centru zájmu. Jde to až do extrému — třeba když nejela tramvaj, někdo přiběhl a začal lidem rozdávat donuty.

Vrátil ses ale do Česka…

Vlastně úplnou náhodou jsem chvíli před návratem narazil na inzerát Futured a ozval se. S nadsázkou se dá říct, že jsem z letadla vystoupil rovnou do Futured.

Byl to kulturní šok? Je něco, co ti v českém prostředí chybí, když ho porovnáš s tím australským?

Největší šok pro ostatní byl můj přízvuk, pro mě to byla zima. Dělám si legraci. Hlavní rozdíl byl v mém uvažování. Příliš rychle jsem si navykl, že UX je samozřejmost.

Ale jsou to i detaily. V Austrálii třeba lidé úplně normálně v MHD při vystupování poděkují řidiči. Tady jsem byl za blázna.

A co na Česku naopak oceňuješ?

Asi jsem si nikdy předtím pořádně nevšiml, jak rychle se u nás můžeš vypracovat vysoko, i když jsi mladý. V tom jsme rozhodně míň konzervativní. Radost mi dělá i to, jak v Česku pracujeme s inovacemi, jak chrlíme nápady. Mám kolem sebe spoustu odvážných lidí, kteří jdou do něčeho nového i s vědomím, že je to risk a můžou přijít o všechny peníze. Tohle mě fascinuje, protože zkoušení nových nápadů a technologií je mi blízké.

Už přes rok vedeš Futured designový tým. Co to v praxi znamená, co je tvoje práce?

Tři měsíce jsem byl Futured coby jeden ze tří designérů, pak přišla potřeba určit leadera, a tak se hlasovalo. Byl jsem zrovna nemocný, když jsem doma zjistil, že si kluci v týmu vybrali mě.

V rámci postu leadera se hlavně snažím zúročit, co jsem se naučil v Austrálii, tedy víc prosazovat testování a validovat řešení. Hodně blízká je mi přístupnost, a to nejen pro nevidomé, ale pro všechny — třeba pro lidi, kteří mají zranění, nebo jen plné ruce a potřebují na mobilu něco vyřešit.

Co pro tebe znamená být leader?

Rozdíl je hlavně v typu práce. Kluci se věnují projektům, já se věnuju primárně jim a jejich projektům. No a pak to jsou samozřejmě věci, které se promítají do celé firmy. V Austrálii jsem vyzkoušel několik firemních kultur — když mi něco dává smysl pro náš tým, navrhnu to. Hodně jsem třeba loboval za metodu OKR (Objectives and Key Results) a obecně mě tyhle firemní a týmové věci dost baví.

Kolik lidí je v tvém týmu?

Naplno se designu věnujeme tři, ale moje odpověď je pět. Počítám k nám totiž Lukáše, CEO Futured, který je duší designér, a taky Natálii, která je u nás na stáži.

Co pro tebe slovo tým znamená?

Pro mě je to skupina lidí, kteří táhnou za jeden provaz, doplňují se a kryjí si záda. Často myslím na větu Davida Allena: „You can do anything, but not everything.“ Mohl bych dělat všechno, ale snažím se dělat to, v čem jsem nejlepší.

Jak tohle „nejlepší“ máte rozdělené v týmu?

Náš tým se tak zajímavě doplňuje. Já se cítím nejjistější v UX, Adam je špičkový grafik a animátor, Vojta je zase neuvěřitelný v řešení problémů a přípravě konceptů, které nemají obdoby. Neustále se to ale mění, všichni se rádi učíme nové věci. Třeba Adam je nadšený do 3D a dělá v tom pokroky z týdne na týden.

Je mi blízký T-Shaped Skill přístup, kdy máš specializaci na jednu oblast, ale přehled a zkušenosti i v jiných oblastech. U nás se tak snažím propojovat design s programováním.

Už jsi zmínil stážistku Natálii. Věnovat se juniornímu člověku, u kterého víš, že brzy odejde, stojí hodně sil a energie. Jaká jsou pozitiva?

Naty za námi přišla se středoškolským projektem a poprosila nás o pomoc. Vnímám to jako investici do komunity. Něco jsem se naučil a mám možnost pomoct někomu dalšímu se v oboru zorientovat. Často vzpomínám na vlastní začátky, jak jsem byl rád, když mi někdo podal pomocnou ruku. Neustále piluju, jak předat zpětnou vazbu tak, abych její práci nepředělal, ale aby to Naty obohatilo, posunulo ji to dál a příště o problému už přemýšlela jinak. A ona učí jinak přemýšlet mě. I náš věkový rozdíl je super vhled do mysli a chování jiné cílové skupiny.

„Práce designéra je hledání perfektně vybalancovaného kompromisu.“

Tým u nás vedeš lidsky i designově. Co je pro tebe těžší?

Asi ten design. Pořád se děje něco nového, nic není černobílé a správné. Navíc každý designér je jiný a všichni se pořád učíme. Naše práce je vždy o hledání kompromisu, který je perfektně vybalancovaný.

Jak motivuješ ostatní v týmu? Je něco, co ti funguje?

Oceněním práce a iniciativy, ale dělám to jen v momentě, kdy jsem opravdu spokojený. A věřím, že motivaci přináší i konstruktivní kritika. Vždycky ale začínám tím, že si druhého vyslechnu, protože jak říkám — každý jsme jiný a naše rozhodnutí ovlivňuje spousta vstupů. Je samozřejmě možné, že mě třeba nějaký kontext nenapadl. Rád přiznám, že se pletu.

Jinak si ale myslím, že každého motivuje něco jiného a moje rada je jednoduchá: Dotyčného se na to zeptat.

Ve Futured máme rádi inovace, jak se v týmu vzděláváte?

V rámci design týmu má každý z nás nějakou specializaci. Kdo bude na jakém projektu pracovat, se rozhodujeme podle požadavků ze strany partnera a právě přidané hodnoty každého z nás. A v těchto specializacích se snažíme rozvíjet po vlastní ose, máme na to každý týden vyčleněný čas.

Zkušenosti pak sdílíme s ostatními členy v týmu v rámci workshopů a máme tzv. Design Lunche, na kterých probíráme novinky. Každý měsíc máme taky reflexi naší práce, kdy projdeme všechny Figma soubory a dáme si k nim komentář. Podívat se zpátky a říct si, co jsme se naučili, je super. No a hodně se učíme prací — snažíme si vybírat složité projekty, které posunou nejen partnera, ale i nás.

Co tvůj tým čeká letos?

S týmem intenzivně připravujeme nový Futured web, a to i přesto, že se sami coby firma věnujeme aplikacím. Chceme si ho vymazlit. Určitě se taky rozrosteme o jednoho člena. No a nadále budeme objevovat a zkoušet nové nástroje, animace, AI… Chceme být zkrátka připravení na budoucnost.

A v rámci oboru jsou jaké vyhlídky?

V rámci oboru si myslím, že remote způsob práce urychlí přesun do online nástrojů. Ve Futured jsme ještě před pandemií začali pracovat ve Figmě, což mělo primárně zjednodušit práci nám v týmu, ale zjistili jsme, že to oceňují i klienti, kteří nám vidí pod ruce. Na transparentnosti si zakládáme.

Tvůj oblíbený citát je od Ralfa Spetha, bývalého CEO Jaguar Land Rover: „Pokud si myslíte, že dobrý design je drahý, budete překvapení, jaká je cena špatného designu.” Máš dojem, že si designéři stále musí obhajovat cenu?

Nevím, jestli je oblíbený, ale určitě je pravdivý. Mám dojem, že design je v Česku stále těžko uchopitelný. Spousta lidí si myslí, že se nedá změřit, ale to není pravda. Pokud se dobře stanoví metriky, dokážeš velmi dobře zjistit, jestli jsi něco nadesignovala správně a jaký vliv to má na službu a byznys.

Například v reportu Forrester spočítali, že každý dolar, který investuješ do UX, ti přinese 100 dolarů nazpět, což je návratnost 9 900 %.

„Designér je průvodcem, který uživatele provede příběhem.”

Co všechno se do ceny za design promítá?

Design není jen o kreslení, které je nejvíc vidět. Steve Jobs řekl: „It’s not just what it looks like and feels like. Design is how it works.” Designér by měl být průvodcem, který uživatele provede příběhem. Kreslení předchází spousta otázek, které by měl designér klást sobě, klientovi i potenciální uživatelům. Předchází mu výzkum, příprava konceptu, zkoušení a experimentování, úpravy…

Všechno, co v životě dělám — třeba i to, že jdu po ulici a všímám si věcí — se promítá do toho, jak o práci přemýšlím. A spousta nápadů přijde ve chvíli, kdy nepracuješ.

Rád používám metaforu k umění: Pokud se díváš na obraz, málokdy přemýšlíš, jestli jeho hodnota odráží to, kolik času u plátna strávil malíř.

Chtěla bych se ještě zastavit u jedné věci, a to je tvoje zkušenost s vlastní firmou. Proč jsi se nakonec rozhodl ji opustit a přidat se k Futured?

Ještě jednou se vrátím k „You can do anything but not everything.“ Zjistil jsem, že chci být špičkový designér, ale nepotřebuju být CEO. Nechci dělat obchod, nechci řešit HR. Je mi dobře v rámci týmu profesionálů, se kterými se doplňuju a posouvám.

V čem je práce v týmu lepší?

Učíš se od ostatních, sdílíte motivaci a máte společný cíl. Společně tvoříme lepší produkt.

Když se řekne Futured, co se ti vybaví jako první věc?

Profesionální rodina, které záleží na projektech dalších firem.

Z jakého projektu máš největší radost?

Z aplikace pro Decathlon, která maximálně zjednodušuje výdej objednávek z e-shopu. Připravili jsme ji ještě před pandemií a když přišel covid, z Decathlon obchodů se staly výdejny a oni na to byli díky naší aplikaci připraveni. Hodně mě bavila práce na Grasonu, pro který jsme vyvinuli aplikaci, která provozním usnadňuje hledání vhodných lidí a příslušnou administrativu. Teď si užívám práci pro rakouskou firmu COLOP, předního výrobce moderních razítek. V první fázi jsme pro COLOP vytvořili aplikaci, která pomáhá ověřit platnost dokumentů, a teď pracujeme na dalším projektu. A pyšný jsem na aplikaci, kterou připravujeme pro Národní muzeum.

„Design a byznys spolu neodmyslitelně souvisí.“

Ke komu v oboru vzhlížíš?

Ke společnostem, které se i díky designu dostaly rychle na vrchol. Moje tři největší inspirace jsou Tesla, Apple a AirBnB. Dobře, tak čtyři, ještě Netflix. Právě oni ukazují, co můžeš dokázat díky designu — že design a byznys spolu neodmyslitelně souvisí.

A ještě nám řekni, co o tobě ani kolegové neví.

Možná to, že mám dyslexii.

Není pro designéra dyslexie hendikep?

Pro mě osobně spíš naopak. Ale nevnímal jsem to tak vždy, v rámci společnosti samozřejmě existuje stigma, že pokud máš dyslexii, jsi pomalá a potřebuješ víc času. Život s dyslexií pro mě nyní znamená, že díky ní vnímám věci jinak, musím si dávat větší pozor, mít nastražené smysly. Tím svoji práci posouvám do další roviny.

Michala Ševčíka vyzpovídala Lada Brůnová.

⁠Chcete se k nám přidat? Aktuálně hledáme hned několik kolegů.  ⁠
Ozvěte se Simoně a pobavte se o možnostech spolupráce:
[email protected] & +420 735 040 126